Chci s ním být častěji. Vlastně s ním chci být pořád. Stal se mojí nedílnou součástí. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem najednou začal přemýšlet o věcech jinak - proč dělám tohle, chci to dělat, baví mě to? Merlin zabere - míněno v dobrém - dost času a já se najednou potřeboval daleko více rozhodovat o smyslu a prioritách, o tom co dělám a proč to dělám, nemohl bych dělat něco užitečnějšího, něco smysluplnějšího co by mi udělalo radost?
Jasně, ideální by bylo celé dny trávit s foťákem a psem v přírodě. Netvrdím, že to jednou nepůjde, ale zatím ty účty platit musím, resp. nemusím, ale asi by to nedopadlo dobře. Takže co s tím? Dělám jednu práci asi 16 let. Uspokojil jsem si svoje pracovní ego u zahraniční firmy, mám mnoho zákazníků řadu let, to znamená, že jsem je nikdy nepodvedl a nekecal jim nesmysly, dokonce se najdou lidé, kteří jsou ochotni říci, že jsem ve své práci výborný a stejně mám čím dál tím silnější pocit, že to, co dělám, není to co chci...
Ale všechno chce svůj čas a radikální změny mi nikdy nedělaly dobře. Takže jsem si pro začátek dal dva cíle - udělat myslivecké zkoušky a tím získat lovecký lístek a udělat lovecké zkoušky s Merlinem. Je mi ho trochu líto, že "odnese" moji nezkušenost, ale čtu a vzdělávám se, jak to jen jde.
A když už je cíl, tak stačí naplánovat kroky vedoucí k němu. Sebe jsem přihlásil do kurzu, který tedy bohužel začne až v listopadu, protože letošek jsem už prošvihl, a s Merlinem uděláme první vážnější krok tady - Výcvikový kurz 2.-5.5 Rekreační středisko HOTEL RUSAVA MS Bystřice pod Hostýnem, týden na to je přihlášen na svod ve Slavkově, v srpnu je další výcvikový kurz, takže nám to spolu docela utíká.
Vzhledem k výše uvedenému se s ním zatím nepouštím do žádného speciálního výcviku, vše je to o poslušnosti a to ještě s velkou rezervou (kromě přivolání), beru ho do přírody jak to jen jde, takže denně :-). Zatím ho nejvíc baví plašit kachny na rybnících a děsně se lekl volavky, kterou nechtěně vyplašil a která se rozlétla přímo proti němu. Také se mu už párkrát podařilo prohnat zajíce, ale vždy se po pár desítkách metrů nechal odvolat. Srnčí mu úplně zakazuji a v lese jde většinou na vodítku, než si budu jistý, že srnky nebude prohánět. Také jsem ho vzal párkrát do lesa večer. Vím, kam chodí srnčí a tak měl možnost nejen si
je "najít", ale hlavně několik minut pozorovat a vstřebávat večerní zvuky lesa - mě to mimochodem také dělá moc dobře...
Ještě k té myslivosti, ten lovecký lístek chci spíše z principu a myslím, že toho moc nezastřelím. Mimoto, když jsem se díval na ceny loveckých zbraní, tak bych si asi raději koupil nový foťák a pár objektivů. Mám na myslivost dost vyhraněný názor a do mysliveckého sdružení kde bydlím, bych rozhodně nevstoupil. Na druhou stranu jsou lidé, kteří to mají tak trochu jako poslání, například tento pán http://www.loveckakynologie.wbs.cz/ a to už je o něčem jiném. Mimochodem, objednám si u něj obojek a vodítka. Evidentně ho baví co dělá a to se mi líbí. Raději utratím peníze zde než v anonymním obchodě.
Poznávat Merlinovu povahu je také velká zábava a na dlouhé povídání, ale jedna příhoda za všechny. Moc se mu nechce vyskakovat do auta. Vždy dá přední packy do kufru a kouká na mě tak zoufale, že ty zadní tam fakt nedá...Jenomže minulý týden jsem mu dělal aportovací činku a jelikož jsem měl poměrně veliký kus dřeva, tak z toho bylo dost odpadu. Vždy jsem mu hodil kousek odříznutého nebo odseknutého dřeva, on si spokojeně kousal a já vyráběl. Když jsem byl hotový, tak jsem posbíral zbytky a šel je hodit do krbu. A v tu chvíli se ten pacholek prozradil...jedním skokem byl v krbu, sebral si zbytky dřeva a zase ladně seskočil. Koukal jsem na něj a v tu chvíli mi došlo, že s tím autem si ze mě vlastně dělá vyzvedávače. Proč by měl skákat do auta, když ho tam vysadím...Jenom pro ilustraci, ten krb má spodní hranu ve výšce 80 centimetrů, auto asi 40 a ještě se musel trefit tak, aby se nepraštil o komín. Doufám, že ho to nenapadne, až  se tam budou péct kuřata, grilovat maso....také se už těšíte :-) ?

Půl roční Merlin a měsíc spolu

Tak ten můj trouba se v plné psychické a fyzické svěžesti dožil půl roku svého "psího" života, já jsem o měsíc a pár dnů zkušenější a čím dál nadšenější. Na základě mini ankety na FB (všem přispivatelům děkuji za názory), mého pátrání a jedné konečné analýzy pro / proti jsem změnil krmení z K9 na Artemis a nelituji. Merlin se cpe opravdu s chutí a když jsem si přečetl složení těch granulí, tak jsem mu chvilku i trochu záviděl - lososa mám také moc rád. Jako doplněk dostává Alavis 3 a za odměnu všelijaké psí suchary a nedělní večer končí jedním vajíčkem s mlékem. Zdá se vám, že to přeháním? Vím, čeho všeho špatného jsem se dopustil na Aronovi a nechci to opakovat - špatná výživa,
přílišná zátěž v mládí...no bylo toho dost, ale snad jsem mu to trochu vynahradil príma psím životem.
Kromě kvalitní stravy se mu snažím dát také dostatečné množství pohybu a příležitostí k rozvoji jeho přirozenosti, tím myslím loveckých vloh.
Pravdou je, že začínám vyčerpávat vhodná místa, kde ještě nebyl a kde to nezná i když někdy mám pocit, že místa, která běžně procházíme vidí poprvé :-) Buď se vynoří ze smrčí nebo nějaké trávy a vždycky kouká, jako kdyby se ocitl na jiné planetě. Přitom jsme kousek od baráku v místech, kde byl už několikrát. Takže nejdřív zjistí, kde vlastně je a pak zažne pátrat, kde že jsem já. Tohle už mu trochu ztěžuji, protože se mu škodolibě schovávám, když odběhne dál a chvíli nereaguje na píšťalku. Že se mu schovám myslím to, že víceméně zůstanu na místě, kde mne opustil, ale stoupnu si za strom a pozoruji ho. Je to docela legrace, jak tam stojí, rozhlíží se a přemýšlí, kde udělal chybu...většinou se pak někam trochu zmateně rozběhne a zkouší mě hledat. Když vidím, že se nechytá a panikaří, tak mu pomůžu píšťalkou nebo tichým zavoláním. Všechna tato shledání pak končí jeho radostným kňučením, že jsem ho tam v tom nepřátelském prostředí nenechal a mojí velkou pochvalou, že si našel páníčka a samozřejmě pamlskem. A je na něm krásně vidět, jak si začíná dávat čím dál větší pozor, kde jsem. Když mu to udělám za jednu dvouhodinovou vycházku dvakrát až třikrát, tak už si mě hlídá pečlivě :-)

Ještě k těm procházkám a času vůbec. Hodně zvyků, hlavně časových, jsem musel změnit a musím říci, že k mému prospěchu.
Znamená to, že vstávám většinou kolem páté a jdeme na ranní venčení. To zahrnuje obejití asi hektarové louky, kterou máme naštěstí hned za barákem. Dobré je, že už začíná být světlo nebo alespoň šero, takže Merlina vidím i když to bylo důležité hlavně v prvních čtrnácti dnech, aby mi někam neutekl. Z toho důvodu také zatím nosí řetízek se známkou - když ho nevidím, tak ho alespoň slyším. Díky tomu, že nemám "naštěstí" pevnou pracovní dobu, tak si plánuji práci a schůzky tak, abych začínal co nejdříve ráno a vracel se brzo odpoledne. Pozn.: nemám problém s tím, být na schůzce v Praze v osm ráno, ale problém s tím má většina pražáků...bez urážky :-). Když to jde, beru Merlina sebou. Na auto si už zvykl, už také pochopil, že celou cestu do Plzně nemusí stát a koukat, kam jedeme, ale že si může klidně zdřímnout. Samozřejmě tyto cesty včetně schůzek plánuji tak, abychom měli čas vždy alespoň dvakrát až třikrát někde zastavit a projít se. Když jede se mnou, tak ho po návratu domů nechám odpočinout, ale navečer jdeme znovu ven, minimálně na hodinu a za každého počasí. Tyto podvečerní procházky už jsou spojeny s výcvikem poslušnosti, objevováním všeho nového, co místní lesy, louky a pole nabízí (pokud jde o zvěř, tak toho bohužel pro ohaře moc není), hrou a vůbec upevňováním našeho vztahu. Nedávno ho děsně vyděsil krmelec plný sena. Pořád běhal v kruhu asi 30 metrů kolem a zkoumal, co to je. Až když jsem ke krmelci došel a zhruba dvacet minut Merlina přesvědčoval, že se mu opravdu nic nestane, tak se osmělil a šel si ho také prohlídnout. K tomu mě napadá jedna věc - ta důvěra je hodně zavazující. Když jdu někam já, tak ví, že může jít také, i když zatím třeba pár kroků za mnou, protože co kdyby tam bylo něco strašidelného...ale věří mi a vždy se snažím přemýšlet dopředu, abych ho svoji chybou nezradil, těžko bych to napravoval.
S tím souvisí další vlastnost, kterou musím trénovat a to je trpělivost. Jak jsem rychle pochopil, tak asi nejen Merlin, ale všichni Gordoni jsou hodně hrdí psi, mají svůj názor na "věc" a přesvědčit je o jiném názoru může být někdy trochu problematické. Zatím to řeším jenom intonací hlasu, aby pochopil, kdy povel myslím vážně a kdy mám naopak velkou radost. Je pravda, že jsem ho párkrát vytahal za krk, ale myslím, že jediný efekt byl ten, že jsem měl poslintané kalhoty, ruku a Merlin se tvářil hrozně udiveně, proč mu tak lítají uši. Při tom jeho slintání jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, a sice, jak jsem řešil podávání Alavisu. Naučil se totiž dokonale jeden trik a to schovat tabletu pod pysky. Vždy mám pocit, že jsem mu ji strčil až do krku, zavřu mu tlamu, pohladím po krku, pochválím, Merlin se tváří ohromě spokojeně jakou že mi udělal radost a po třech krocích z mu tableta vypadne z mordy. Takže jsem mu je zažal sekat do granulí a zatím to docela funguje i když občas se mu podaří z misky kousek vyhodit...zkrátka to není žádný trouba a bystříme si mozky navzájem.
A co už vlastně umí? Povel ke mě zvládá (slovně nebo dvě krátká zapískání), většinou napoprvé a občas si sedne tak půl metr ode mne, ale zatím to nehrotím, přibíhá a vrtí si prutem, takže mi chce evidentně udělat radost a k dokonalosti to postupně dopilujeme. Nebojí se střelby (koupil jsem si startovací pistoli), dokonce z něj mám pocit, že ho ta rána vždy ještě víc vzruší. Začíná zvládat odložení, zatím tak do padesáti metrů a musí mne vidět, ale 5 minut už vydrží i když třeba dvakrát vystřelím. Začíná už také reagovat na pokyn rukou, když mu ukazuji, kam má jít. Říkám začíná, občas se mu líbí víc v levo, když já chci v pravo, ale můj pohyb tím směrem nakonec pochopí. Umí mě neuvěřitelně rozesmát, například když si čtu "Výcvik loveckého psa" on na mě skočí a uloví mě. To si pak musíme hrát i kdybych nechtěl, je to úžasný relax. Mimoto mě zachránil minimálně od několika týdenního pobytu v nemocnici, ale to je zase jiný příběh....
Jsem moc rád, že jsme se našli

Poslední dva týdny

Merlin roste jako z vody a naše vzájemná závislost je větší a větší. Přiznám se, že po měsíci společného života jsem k němu získal takový vztah, že i rodina to někdy těžce nese. Snažím se ním být co nejvíce, to znamená, že ho beru kde to jenom trochu jde. I když jedu jenom pár kilometrů autem, tak ho stejně naložím a vždy si alespoň na pár minut někde u lesa zastavíme, jenom tak, pro ten pocit být spolu.
Na auto si zvykl překvapivě dobře. První týden se mu sice nechtělo, asi si to spojoval s cestou od své úžasné rodiny, ale postupně zjišťuje, že při každé jízdě ho čeká nějaké dobrodružství a nastupuje ochotně.
Už mi také přestal kecat do řízení - měl tendenci přeskočit z kufru na zadní sedačky, opřít si mi hlavu o rameno, okusovat mi ucho a vůbec mi radit, jak mám jet a kam. Teď už poslušně sedí vzadu, hlavu opřenou o sedačku a kouká, kam že to zase jedeme. K tomu musím dodat, že ty opěradla teda vypadají...ale vzhledem k tomu, že se nechystám auto zatím prodávat, tak to neřeším. Jednou za týden auto vyčistím a zatím to stačí.
Naučil se také reagovat na způsob jízdy. Nevím, jak to dělá, ale pozná, když se pojede někam dál. To pak zalehne a spí. Vzbudí ho ale každé přibrždění nebo zastavení na semaforu. To pak kouká, jestli už má jako vystupovat, nebo co se bude dít....

 Tady na té fotce jsem mu právě oznámil, že už jsme ve Zlíně...Ano, zdá se to daleko, ale jezdím s dostatečnou časovou rezervou, takže máme čas na přestávky a většinou po vyřízení povinností alespoň na hodinovou procházku (vzhledem k současnému počasí už vozím trekové boty). Tuto cestu jsem využil také k tomu, abych Merlina ukázal Martě a ten pacholek ji poznal, takže se tam měl určitě skvěle. Bylo to moc příjemné setkání.
Věřím, že to ježdění Merlina baví, protože pokaždé jsme někde jinde. Takže jsme prozkoumávali rybníky kolem Blatné, u Pelhřimova je také hezky, Prahu jsme jenom projeli, tu nemám rád, ač jsem se tam narodil a pár let žil, ale tramvaje byly pro Merlina velký zážitek :-)
Paradoxně největší problém jsme měli na cestě do Zlína a zpět. Z Humpolce až do Zlína po dálnici, čerpaček sice dost, ale až nyní jsem si začal uvědomovat jednu věc, kterou jsem doposud nevnímal - všimli jste si někdy, jaký je na parkovištích u čerpacích stanic bordel? Rozbité láhve, poházené papíry, plechovky, zbytky jídel a přitom na každých 20 metrech odpadkový koš. Na pumpě si kafe pod 30 Kč nedáte, za bagetu minimálně 60 a stejně to není k jídlu, ale aby někdo vylezl ven s koštětem...resp. jinak, jak může někdo jen tak vyhodit bordel, který si za celý den v autě udělal z okénka a v klidu pokračovat..? To mi hlava fakt nebere. Občas jezdím pracovně do Bratislavy a i díky tomu, kde bydlím, tak jezdím přes Rakousko. Sice zaplatím o jednu známku navíc, ale pohodlí silnic, na odpočívadle bez dozoru stojí funkční automat na kafe, čisté záchody, u pump příjemná obsluha...kdo tudy někdy jel, nebo přes Německo, tak ví, o čem mluvím.
Připomnělo mi to nedávné vzrušené debaty ohledně volby prezidenta - kdo nás zachrání, Karel nebo Zeman? (omlouvám se panu knížeti za tykání). Nikdo. Pokud se nezačneme sami chovat jinak, tak nám nepomůže ani ten Pán nahoře...
Ale to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl a zbytečně se rozčílil...

Snažím se Merlina učit, ale to učení je vzájemné. Co vyučuje on mě, tak je to trpělivost. Přesvědčit štěně, že má něco udělat, protože to páníčkovi udělá radost, ale pro něj je to docela pruda...,proč by měl sakra pořád přibíhat, když mě vidí, proč by si měl sednout, když je toho všude tolik zajímavého, proč by měl běžet do toho houští, když vedle je cesta přece pohodlnější...Je to neskutečná legrace a zábava učit a učit se...
Je neuvěřitelně přizpůsobivý. Teď mi leží pod nohama, protože sedím u stolu a do něčeho nesmyslně tluču, ale jakmile se zvednu, tak je na nohou minimálně stejně rychle, protáhne se, ale přitom ze mě nespustí oči: tak co budeme dělat?
Mám za sebou krásný měsíc a neskutečně se těším se na ty další...