...sedm měsíců

Příspěvek z 6/10/2013
jo jo, opravdu jsem sedm měsíců nic nenapsal. Mohl bych říct, že nebyl čas - to je výmluva, že nebyl "morál" - to je pravda, ale ani to mne přede mnou neomlouvá. Když jsem jednou začal, tak bych měl pokračovat, nebo to úplně zrušit. Takže co? No, baví mě to, tak znovu a lépe...

Merlin úspěšně oslavil první narozeniny, složil ZV a zkusili jsme si první velkou výstavu. Ale vezmu to popořadě...

Náš vztah se mění z lehké závislosti na velkou závislost. V podstatě bez sebe neuděláme ani krok a dá se říci, že jsem mu ve svém životě přizpůsobil téměř vše. Netvrdím, že je to dobře, ale mě to tak vyhovuje a myslím, že Merlinovi také. A co to vlastně znamená? Z auta má druhý domov, protože jezdí všude se mnou - do kanceláře, na schůzky, na nákup, zkrátka všude. Ne že bych ho někdy nechtěl nechat doma, ale to je ta asi jediná negativní věc v našem vztahu - nevydrží sám, nebo lépe nechce být sám. Já vím, že bych ho to naučil a zvykl by si, ale není na to moc prostor, protože jakmile ho opustím, začne výt jak hladový vlk a myslím, že okolí by nemělo pochopení...Takže jediné místo, kde v pohodě vydrží, je auto. Když nemůže jít se mnou, tak ho nechám v autě a je v pohodě. Většinou ho při návratu budím z tvrdého spánku. Možná se může zdát, že ho trápím, když ho takhle pořád tahám, ale který pes si může vyzkoušet louky a pole po celé republice? Věřím, že mu to vyhovuje a mě ostatně také. Je to príma koupit na pumpě kafe, zastavit někde v polích a troch zrelaxovat. Merlin se proběhne, když je nálada tak něco procvičíme, vyřídím maily a frčíme dál. Z D1 je zpruzenej jako já, protože se na ní nedá spát jak to skáče. A docela ho baví města, tolik lidí, tramvaje...jak jsme pořád někde na samotě tak se nestačí divit.

Čejč - ZV

Tak tohle byla akce, kterou bych chtěl zažívat každý měsíc. Je sice pravda, že po čtvrtečním prvním rozběhu jsem chtěl dát Merlina do útulku a sebe do ústavu, ale nakonec to dopadlo skvěle. Ptáte se proč? Ve čtvrtek dopoledne první rozběh, aby si pan Bouška udělal o psech představu. Ashley a Arčí to vystřihly parádně a přišel na řadu Merlin. Byl jsem trochu nervozní z toho pole plného vlaštovek a věděl jsem, že je to pošuk se spoustou energie, ale říkal jsem si "sakra, vždyť běháme, tak to snad nebude tak hrozný..." bylo. Merlin tryskem vypálil naprosto rovně přes pole, asi po 300 metrech se zastavil, otočil se na mě a jakoby říkal "paráda viď, běhám nejrychleji" a pak se pustil do těch vlaštovek. Takže jsem stál asi 15 minut uprostřed pole jako pitomec a čekal, až ho to přestane bavit (přivolání jsem vzdal po prvních pěti minutách). Došel ke mě pan Bouška, hladil si tvář a ptá se "vy s ním chcete jít v neděli na zkoušky?" statečně jsem odpověděl, že ano, ale moje jistota mizela někde v dáli společně s Merlinem.

Když se po tom vrcholovém výkonu doplazil ke mě, lehl si, protože evidentně neměl sílu na to aby stál, díval se na mě s pocitem hrdosti a určitě říkal: " jsem dobrej viď, nejrychlejší, vlaštovky tu taky nikdo honit neumí...jo, byl se sebou spokojenej. Páteční dopoledne se neslo v podobné duchu, ale odpoledne se najednou něco změnilo a Merlin se zažal uklidňovat. Sice pořád neběhal na dostřel brokovnice, ale spíš menší rakety, začal ale běhat systematicky, už se nechal i ovládat a přestávaly ho zajímat vlaštovky. Určitě byla jedním důvodem trochu únava, ale především a to byl asi nejdůležitější přínos tohoto kurzu, viděl ostatní psy a já dostal mnoho dobrých rad od pana Boušky. A najednou to fungovalo, paráda. A ještě mi ukázal, že není žádný pitomec aby hledal někde kde nic není. Na závěr pátečního dne jsme byli odesláni všichni do pole s tím, že pan Bouška u cesty nechá pro každého křepelku a tím skončíme. Už jsem se těšil, jak bude konečně přede mnou šněrovat, krásně vystaví křepelku, zkrátka parádní závěr dne. Ano, tušíte správně, bylo to úplně jinak. S povelem hledej jsem vypustil Merlina a ten to vzal tryskem přímo k cestě. Běžel tak rychle, že zabrzdil až ve vinohradu, tak se ale otočil, vrátil se 3 metry do louky a vystavil křepelku. Nejdřív jsem byl dost zklamaný, vždyť už mu to tak šlo, ale pak nám to s panem Bouškou došlo - spojil si křepelku s výcvikářem a proč by měl sakra lítat po nějakým poli, když ta křepelka je určitě támhle...potvrdilo se nám to druhý den, kdy jsme to začali dělat trochu jinak a Merlin začal opravdu hledat. Takže na zkoušky jsme nakonec šli, Merlin to dal v I. ceně za 203 bodů. O jeden bod nám utekla chovnost, dostal 3 za vystavování, ale běhal nádherně a náramně jsme si to užili. A ty ZV si dáme na jaře znovu a lépe.

Výstava Č. Budějovice

Podcenil jsem přípravu (Marti promiň :-)) Mohl bych říci, že nebyl čas, ale zase by to byla výmluva, i když fakt nebyl a příliš jsem spoléhal na naší kreativitu. Ale i přesto si Merlin odnesl Excellent 1 a titul mu utekl jenom díky mě a mému předvedení. V první chvíli mě to trochu mrzelo, ale byla to naše první velká výstava a alespoň vím, co je třeba zlepšit. Ale je fakt, že jsme zvyklí na trochu jiný pohyb než ve výstavním kruhu...Úžasní lidé, skvělá atmosféra, líbilo se nám tam a těšíme se na další. Kde to bude dáme určitě vědět.

Jo, víc už ze sebe asi nedostanu, ale pokud se to někomu líbí tak slibuji, že do týdne zase něco napíšu

Chci s ním být častěji. Vlastně s ním chci být pořád. Stal se mojí nedílnou součástí. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem najednou začal přemýšlet o věcech jinak - proč dělám tohle, chci to dělat, baví mě to? Merlin zabere - míněno v dobrém - dost času a já se najednou potřeboval daleko více rozhodovat o smyslu a prioritách, o tom co dělám a proč to dělám, nemohl bych dělat něco užitečnějšího, něco smysluplnějšího co by mi udělalo radost?
Jasně, ideální by bylo celé dny trávit s foťákem a psem v přírodě. Netvrdím, že to jednou nepůjde, ale zatím ty účty platit musím, resp. nemusím, ale asi by to nedopadlo dobře. Takže co s tím? Dělám jednu práci asi 16 let. Uspokojil jsem si svoje pracovní ego u zahraniční firmy, mám mnoho zákazníků řadu let, to znamená, že jsem je nikdy nepodvedl a nekecal jim nesmysly, dokonce se najdou lidé, kteří jsou ochotni říci, že jsem ve své práci výborný a stejně mám čím dál tím silnější pocit, že to, co dělám, není to co chci...
Ale všechno chce svůj čas a radikální změny mi nikdy nedělaly dobře. Takže jsem si pro začátek dal dva cíle - udělat myslivecké zkoušky a tím získat lovecký lístek a udělat lovecké zkoušky s Merlinem. Je mi ho trochu líto, že "odnese" moji nezkušenost, ale čtu a vzdělávám se, jak to jen jde.
A když už je cíl, tak stačí naplánovat kroky vedoucí k němu. Sebe jsem přihlásil do kurzu, který tedy bohužel začne až v listopadu, protože letošek jsem už prošvihl, a s Merlinem uděláme první vážnější krok tady - Výcvikový kurz 2.-5.5 Rekreační středisko HOTEL RUSAVA MS Bystřice pod Hostýnem, týden na to je přihlášen na svod ve Slavkově, v srpnu je další výcvikový kurz, takže nám to spolu docela utíká.
Vzhledem k výše uvedenému se s ním zatím nepouštím do žádného speciálního výcviku, vše je to o poslušnosti a to ještě s velkou rezervou (kromě přivolání), beru ho do přírody jak to jen jde, takže denně :-). Zatím ho nejvíc baví plašit kachny na rybnících a děsně se lekl volavky, kterou nechtěně vyplašil a která se rozlétla přímo proti němu. Také se mu už párkrát podařilo prohnat zajíce, ale vždy se po pár desítkách metrů nechal odvolat. Srnčí mu úplně zakazuji a v lese jde většinou na vodítku, než si budu jistý, že srnky nebude prohánět. Také jsem ho vzal párkrát do lesa večer. Vím, kam chodí srnčí a tak měl možnost nejen si
je "najít", ale hlavně několik minut pozorovat a vstřebávat večerní zvuky lesa - mě to mimochodem také dělá moc dobře...
Ještě k té myslivosti, ten lovecký lístek chci spíše z principu a myslím, že toho moc nezastřelím. Mimoto, když jsem se díval na ceny loveckých zbraní, tak bych si asi raději koupil nový foťák a pár objektivů. Mám na myslivost dost vyhraněný názor a do mysliveckého sdružení kde bydlím, bych rozhodně nevstoupil. Na druhou stranu jsou lidé, kteří to mají tak trochu jako poslání, například tento pán http://www.loveckakynologie.wbs.cz/ a to už je o něčem jiném. Mimochodem, objednám si u něj obojek a vodítka. Evidentně ho baví co dělá a to se mi líbí. Raději utratím peníze zde než v anonymním obchodě.
Poznávat Merlinovu povahu je také velká zábava a na dlouhé povídání, ale jedna příhoda za všechny. Moc se mu nechce vyskakovat do auta. Vždy dá přední packy do kufru a kouká na mě tak zoufale, že ty zadní tam fakt nedá...Jenomže minulý týden jsem mu dělal aportovací činku a jelikož jsem měl poměrně veliký kus dřeva, tak z toho bylo dost odpadu. Vždy jsem mu hodil kousek odříznutého nebo odseknutého dřeva, on si spokojeně kousal a já vyráběl. Když jsem byl hotový, tak jsem posbíral zbytky a šel je hodit do krbu. A v tu chvíli se ten pacholek prozradil...jedním skokem byl v krbu, sebral si zbytky dřeva a zase ladně seskočil. Koukal jsem na něj a v tu chvíli mi došlo, že s tím autem si ze mě vlastně dělá vyzvedávače. Proč by měl skákat do auta, když ho tam vysadím...Jenom pro ilustraci, ten krb má spodní hranu ve výšce 80 centimetrů, auto asi 40 a ještě se musel trefit tak, aby se nepraštil o komín. Doufám, že ho to nenapadne, až  se tam budou péct kuřata, grilovat maso....také se už těšíte :-) ?

Půl roční Merlin a měsíc spolu

Tak ten můj trouba se v plné psychické a fyzické svěžesti dožil půl roku svého "psího" života, já jsem o měsíc a pár dnů zkušenější a čím dál nadšenější. Na základě mini ankety na FB (všem přispivatelům děkuji za názory), mého pátrání a jedné konečné analýzy pro / proti jsem změnil krmení z K9 na Artemis a nelituji. Merlin se cpe opravdu s chutí a když jsem si přečetl složení těch granulí, tak jsem mu chvilku i trochu záviděl - lososa mám také moc rád. Jako doplněk dostává Alavis 3 a za odměnu všelijaké psí suchary a nedělní večer končí jedním vajíčkem s mlékem. Zdá se vám, že to přeháním? Vím, čeho všeho špatného jsem se dopustil na Aronovi a nechci to opakovat - špatná výživa,
přílišná zátěž v mládí...no bylo toho dost, ale snad jsem mu to trochu vynahradil príma psím životem.
Kromě kvalitní stravy se mu snažím dát také dostatečné množství pohybu a příležitostí k rozvoji jeho přirozenosti, tím myslím loveckých vloh.
Pravdou je, že začínám vyčerpávat vhodná místa, kde ještě nebyl a kde to nezná i když někdy mám pocit, že místa, která běžně procházíme vidí poprvé :-) Buď se vynoří ze smrčí nebo nějaké trávy a vždycky kouká, jako kdyby se ocitl na jiné planetě. Přitom jsme kousek od baráku v místech, kde byl už několikrát. Takže nejdřív zjistí, kde vlastně je a pak zažne pátrat, kde že jsem já. Tohle už mu trochu ztěžuji, protože se mu škodolibě schovávám, když odběhne dál a chvíli nereaguje na píšťalku. Že se mu schovám myslím to, že víceméně zůstanu na místě, kde mne opustil, ale stoupnu si za strom a pozoruji ho. Je to docela legrace, jak tam stojí, rozhlíží se a přemýšlí, kde udělal chybu...většinou se pak někam trochu zmateně rozběhne a zkouší mě hledat. Když vidím, že se nechytá a panikaří, tak mu pomůžu píšťalkou nebo tichým zavoláním. Všechna tato shledání pak končí jeho radostným kňučením, že jsem ho tam v tom nepřátelském prostředí nenechal a mojí velkou pochvalou, že si našel páníčka a samozřejmě pamlskem. A je na něm krásně vidět, jak si začíná dávat čím dál větší pozor, kde jsem. Když mu to udělám za jednu dvouhodinovou vycházku dvakrát až třikrát, tak už si mě hlídá pečlivě :-)

Ještě k těm procházkám a času vůbec. Hodně zvyků, hlavně časových, jsem musel změnit a musím říci, že k mému prospěchu.
Znamená to, že vstávám většinou kolem páté a jdeme na ranní venčení. To zahrnuje obejití asi hektarové louky, kterou máme naštěstí hned za barákem. Dobré je, že už začíná být světlo nebo alespoň šero, takže Merlina vidím i když to bylo důležité hlavně v prvních čtrnácti dnech, aby mi někam neutekl. Z toho důvodu také zatím nosí řetízek se známkou - když ho nevidím, tak ho alespoň slyším. Díky tomu, že nemám "naštěstí" pevnou pracovní dobu, tak si plánuji práci a schůzky tak, abych začínal co nejdříve ráno a vracel se brzo odpoledne. Pozn.: nemám problém s tím, být na schůzce v Praze v osm ráno, ale problém s tím má většina pražáků...bez urážky :-). Když to jde, beru Merlina sebou. Na auto si už zvykl, už také pochopil, že celou cestu do Plzně nemusí stát a koukat, kam jedeme, ale že si může klidně zdřímnout. Samozřejmě tyto cesty včetně schůzek plánuji tak, abychom měli čas vždy alespoň dvakrát až třikrát někde zastavit a projít se. Když jede se mnou, tak ho po návratu domů nechám odpočinout, ale navečer jdeme znovu ven, minimálně na hodinu a za každého počasí. Tyto podvečerní procházky už jsou spojeny s výcvikem poslušnosti, objevováním všeho nového, co místní lesy, louky a pole nabízí (pokud jde o zvěř, tak toho bohužel pro ohaře moc není), hrou a vůbec upevňováním našeho vztahu. Nedávno ho děsně vyděsil krmelec plný sena. Pořád běhal v kruhu asi 30 metrů kolem a zkoumal, co to je. Až když jsem ke krmelci došel a zhruba dvacet minut Merlina přesvědčoval, že se mu opravdu nic nestane, tak se osmělil a šel si ho také prohlídnout. K tomu mě napadá jedna věc - ta důvěra je hodně zavazující. Když jdu někam já, tak ví, že může jít také, i když zatím třeba pár kroků za mnou, protože co kdyby tam bylo něco strašidelného...ale věří mi a vždy se snažím přemýšlet dopředu, abych ho svoji chybou nezradil, těžko bych to napravoval.
S tím souvisí další vlastnost, kterou musím trénovat a to je trpělivost. Jak jsem rychle pochopil, tak asi nejen Merlin, ale všichni Gordoni jsou hodně hrdí psi, mají svůj názor na "věc" a přesvědčit je o jiném názoru může být někdy trochu problematické. Zatím to řeším jenom intonací hlasu, aby pochopil, kdy povel myslím vážně a kdy mám naopak velkou radost. Je pravda, že jsem ho párkrát vytahal za krk, ale myslím, že jediný efekt byl ten, že jsem měl poslintané kalhoty, ruku a Merlin se tvářil hrozně udiveně, proč mu tak lítají uši. Při tom jeho slintání jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, a sice, jak jsem řešil podávání Alavisu. Naučil se totiž dokonale jeden trik a to schovat tabletu pod pysky. Vždy mám pocit, že jsem mu ji strčil až do krku, zavřu mu tlamu, pohladím po krku, pochválím, Merlin se tváří ohromě spokojeně jakou že mi udělal radost a po třech krocích z mu tableta vypadne z mordy. Takže jsem mu je zažal sekat do granulí a zatím to docela funguje i když občas se mu podaří z misky kousek vyhodit...zkrátka to není žádný trouba a bystříme si mozky navzájem.
A co už vlastně umí? Povel ke mě zvládá (slovně nebo dvě krátká zapískání), většinou napoprvé a občas si sedne tak půl metr ode mne, ale zatím to nehrotím, přibíhá a vrtí si prutem, takže mi chce evidentně udělat radost a k dokonalosti to postupně dopilujeme. Nebojí se střelby (koupil jsem si startovací pistoli), dokonce z něj mám pocit, že ho ta rána vždy ještě víc vzruší. Začíná zvládat odložení, zatím tak do padesáti metrů a musí mne vidět, ale 5 minut už vydrží i když třeba dvakrát vystřelím. Začíná už také reagovat na pokyn rukou, když mu ukazuji, kam má jít. Říkám začíná, občas se mu líbí víc v levo, když já chci v pravo, ale můj pohyb tím směrem nakonec pochopí. Umí mě neuvěřitelně rozesmát, například když si čtu "Výcvik loveckého psa" on na mě skočí a uloví mě. To si pak musíme hrát i kdybych nechtěl, je to úžasný relax. Mimoto mě zachránil minimálně od několika týdenního pobytu v nemocnici, ale to je zase jiný příběh....
Jsem moc rád, že jsme se našli

Poslední dva týdny

Merlin roste jako z vody a naše vzájemná závislost je větší a větší. Přiznám se, že po měsíci společného života jsem k němu získal takový vztah, že i rodina to někdy těžce nese. Snažím se ním být co nejvíce, to znamená, že ho beru kde to jenom trochu jde. I když jedu jenom pár kilometrů autem, tak ho stejně naložím a vždy si alespoň na pár minut někde u lesa zastavíme, jenom tak, pro ten pocit být spolu.
Na auto si zvykl překvapivě dobře. První týden se mu sice nechtělo, asi si to spojoval s cestou od své úžasné rodiny, ale postupně zjišťuje, že při každé jízdě ho čeká nějaké dobrodružství a nastupuje ochotně.
Už mi také přestal kecat do řízení - měl tendenci přeskočit z kufru na zadní sedačky, opřít si mi hlavu o rameno, okusovat mi ucho a vůbec mi radit, jak mám jet a kam. Teď už poslušně sedí vzadu, hlavu opřenou o sedačku a kouká, kam že to zase jedeme. K tomu musím dodat, že ty opěradla teda vypadají...ale vzhledem k tomu, že se nechystám auto zatím prodávat, tak to neřeším. Jednou za týden auto vyčistím a zatím to stačí.
Naučil se také reagovat na způsob jízdy. Nevím, jak to dělá, ale pozná, když se pojede někam dál. To pak zalehne a spí. Vzbudí ho ale každé přibrždění nebo zastavení na semaforu. To pak kouká, jestli už má jako vystupovat, nebo co se bude dít....

 Tady na té fotce jsem mu právě oznámil, že už jsme ve Zlíně...Ano, zdá se to daleko, ale jezdím s dostatečnou časovou rezervou, takže máme čas na přestávky a většinou po vyřízení povinností alespoň na hodinovou procházku (vzhledem k současnému počasí už vozím trekové boty). Tuto cestu jsem využil také k tomu, abych Merlina ukázal Martě a ten pacholek ji poznal, takže se tam měl určitě skvěle. Bylo to moc příjemné setkání.
Věřím, že to ježdění Merlina baví, protože pokaždé jsme někde jinde. Takže jsme prozkoumávali rybníky kolem Blatné, u Pelhřimova je také hezky, Prahu jsme jenom projeli, tu nemám rád, ač jsem se tam narodil a pár let žil, ale tramvaje byly pro Merlina velký zážitek :-)
Paradoxně největší problém jsme měli na cestě do Zlína a zpět. Z Humpolce až do Zlína po dálnici, čerpaček sice dost, ale až nyní jsem si začal uvědomovat jednu věc, kterou jsem doposud nevnímal - všimli jste si někdy, jaký je na parkovištích u čerpacích stanic bordel? Rozbité láhve, poházené papíry, plechovky, zbytky jídel a přitom na každých 20 metrech odpadkový koš. Na pumpě si kafe pod 30 Kč nedáte, za bagetu minimálně 60 a stejně to není k jídlu, ale aby někdo vylezl ven s koštětem...resp. jinak, jak může někdo jen tak vyhodit bordel, který si za celý den v autě udělal z okénka a v klidu pokračovat..? To mi hlava fakt nebere. Občas jezdím pracovně do Bratislavy a i díky tomu, kde bydlím, tak jezdím přes Rakousko. Sice zaplatím o jednu známku navíc, ale pohodlí silnic, na odpočívadle bez dozoru stojí funkční automat na kafe, čisté záchody, u pump příjemná obsluha...kdo tudy někdy jel, nebo přes Německo, tak ví, o čem mluvím.
Připomnělo mi to nedávné vzrušené debaty ohledně volby prezidenta - kdo nás zachrání, Karel nebo Zeman? (omlouvám se panu knížeti za tykání). Nikdo. Pokud se nezačneme sami chovat jinak, tak nám nepomůže ani ten Pán nahoře...
Ale to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl a zbytečně se rozčílil...

Snažím se Merlina učit, ale to učení je vzájemné. Co vyučuje on mě, tak je to trpělivost. Přesvědčit štěně, že má něco udělat, protože to páníčkovi udělá radost, ale pro něj je to docela pruda...,proč by měl sakra pořád přibíhat, když mě vidí, proč by si měl sednout, když je toho všude tolik zajímavého, proč by měl běžet do toho houští, když vedle je cesta přece pohodlnější...Je to neskutečná legrace a zábava učit a učit se...
Je neuvěřitelně přizpůsobivý. Teď mi leží pod nohama, protože sedím u stolu a do něčeho nesmyslně tluču, ale jakmile se zvednu, tak je na nohou minimálně stejně rychle, protáhne se, ale přitom ze mě nespustí oči: tak co budeme dělat?
Mám za sebou krásný měsíc a neskutečně se těším se na ty další...

Druhý týden 11.-17.2. 2013

Nebudu už popisovat jednotlivé dny, spíš je zajímavé sledovat, jak se Merlin postupně mění. V každém případě začíná získávat sebevědomí. Domácí prostředí včetně zahrady už prozkoumal, takže doma ho skoro žádný zvuk nepřekvapí a venku si po tmě už proběhne zahradu sám, i když se ke mně pravidelně vrací.
Nevynechá také jedinou příležitost, jak "zaškodit". Ideální prostor našel u Denči v pokoji (dcera), která tam má neskutečné množství plyšáků. I přesto, že už mu tři s těžkým srdcem věnovala, tak tam pořád nachází mnoho krásných kousků, s kterými by se mu tak dobře hrálo...nejvíc se mu líbí vydra, tu úplně miluje. Takže se občas ozve: "Merline, já tě přerazím, vrať mi to!", "tati, ať mi to vrátí, vždyť bude uslintanej..."
Merlin se většinou spokojí s tím, že s ukořistěným plyšákem uteče na svůj pelíšek a tam si v pohodě nechá odebrat. Mám z něj pocit, že je to pro něj velká hra, jestli se mu podaří Denču přelstít. Když mu plyšáka bere, jakoby říkal: "stejně zase zapomeneš zavřít dveře..."
Také jsem zjistil, že miluje ovoce, resp. zatím vím o jablku a pomeranči. Jablko bych ještě pochopil, ale že se s ním budu dělit o pomeranč..? Trochu se obávám, kdo bude sklízet v létě zahradu.
Jinak za dva týdny vyrostl o 2 centimetry, takže má nyní 55 centimetrů. Není to samozřejmě přesné, ale roste chlapík. Omlouvám se, že to psaní tak často přerušuji, ale zrovna má chuť se nechat drbat...

Co se ale za poslední týden neskutečně změnilo, je jeho chování venku. Beru ho do lesa na louky a pole každý den a je to na něm znát. Jeho prostor se rozšířil na 30 - 50 metrů kolem mne, pouze v lese to zkracuje tak na dvacet. Vždy se vynoří z nějakého mlází nebo roští, zastaví se a kouká kde je on a kde já...ale orientuje se čím dál tím lépe. Vzhledem k tomu, že tento týden často sněžilo (alespoň tady na jihu), tak mám možnost ukazovat mu stopy. Bohužel tu v okolí není žádná drobná zvěř jako bažanti a koroptve, občas nejdeme stopu zajíce, lišky, ale především je to srnčí a divočáci. Na rozdíl od minulého týdne už o ně jeví zájem, i když velmi krátký. Ale jsou to pro něj úplně nové pachy, takže nikam nechvátám. V tuto chvíli jenom chci, aby si zvykl na prostředí a na mne. Co cvičíme denně, je přivolání. Jelikož ho nechávám běhat na volno, pouze když přecházíme silnici beru na vodítko, tak k tomu mám příležitostí dost a je to na něm vidět. Nemám problém ho odvolat i z 50 metrů, když ho něco zaujme a zdrží se nebo vzdálí moc. Všiml jsem si ale jedné věci, že občas jakoby neslyší a nereaguje. Měl jsem stejný problém s Mínou, ale nakonec si myslím, že to není neposlušnost, jenom je zkrátka v tu chvíli tak zaujatý tím, co dělá nebo hledá, že zkrátka nebere...když dám silnější podnět, například zatleskám a vyruším ho z jeho bezpochyby důležité činnosti, tak už vidím jenom plácající se uši, jak utíká ke mně. Dokonce už pochopil, že se má posadit u nohy. Při té příležitosti ho několikrát za vycházku nechám sedět trochu déle, 2-3 minuty a také už párkrát vydržel. Když se zvedne, tak ho vrátím, on se na mne podívá těma jeho očima, ale zlomit se nenechám :-)

Čím mne ale naprosto dostal, je jeho chování na louce nebo na poli. Jak vběhne na pole, tak přirazí čumák k zemi a je k nezastavení. Jediné, co dělám, že ho učím reagovat na směr ruky, kam ukazuji. Jinak se potřebuje dostat akorát do zvěře. Je to zkrátka v něm...
Dnes jsem od souseda myslivce dostal křídlo bažanta, tak jsem Merlina na chvíli odložil, aby souseda neviděl, ten odhodil křídlo asi 10 metrů od nás a já pustil psa. Na poprvé ho sice přeběhl, ale když jsem ho navedl zpět za stálého povzbuzování ho našel. Blížil se k němu asi tři minuty ze všech stran, až se nakonec odhodlal a opatrně za něj zatáhl. Vzhledem k tomu, že to pro něj bylo něco úplně nového, dokázal použít nos a pohybovat se na základě mého ukazování...měl jsem radost. Jak jsem psal výše, má to v sobě, potřebuje jenom příležitosti. A na těch příležitostech jsem se dohodl zase s druhým sousedem, který je sokolník a chodí s ním létat na budějovické letiště. Vzhledem k tomu, že tam je drobné dost, bude mít  Merlin ideální prostředí aby v sobě probudil vše, co v něm je. Nechvátám na něj, s čím však nešetřím, to jsou pochvaly. Od dcery jsem  už slyšel, že jí jsem nepochválil za celý rok tolikrát, co Merlina za jeden den.

S jednou věcí jsem si dělal neustále starosti. Vzhledem k tomu, že nejsem myslivec, tak jak ho budu učit klid po výstřelu..? Když se chce, tak řešení se vždy najde, takže v sobotu jsem zakoupil startovací pistoli. Ještě větší starost mi však dělala Merlinova reakce na první ránu. Nezbývalo, než to zkusit. Běhal na volno po louce a když byl vzdálen zhruba 30 metrů, tak jsem poprvé vystřelil. Pistoli jsem měl za zády a stále jsem pokračoval v chůzi. Merlin se zastavil, podíval se na mne, pak se rozhlédl po okolí a když se ujistil, že to byl jenom nějaký nový zvuk, pokračoval v přerušené činnosti. Střelbu jsem tu vycházku zopakoval ještě třikrát, z toho dvakrát v lese a ještě jednou na louce. Vždy z toho byla pouze zvědavost a když viděl, že já jsem v pohodě, byl v pohodě také. Dost mi odlehlo. Myslím, že psa naučíte leccos, ale strach z rány asi ne. Takže budu opatrně pokračovat a věřím, že to už bude v pořádku.

Dnes jsme objevili stopy divočáka, ale pořádného. Merlin se dokonce zkusil pustit kousek po stopě. Na jednu stranu jsem měl radost, ale odvolal jsem ho, protože tohle bylo pořádné prase a ta stopa byla hodně čerstvá...Nicméně jsme zašli do lesa, kam stopa směřovala a našli jsme místo, kde ještě před chvílí odpočívalo asi menší sele, místo bylo ještě teplé. Tak jsem ho nechal psa pořádně očuchat, byl z toho úplně konsternován :-)
Takto tedy vypadal právě končící týden s Merlinem. Naše pouto a přátelství je čím dál tím silnější, má neustálou potřebu mi dělat radost.
Pokud má někdo pocit, že něco dělám špatně nebo bych mohl něco vylepšit, dole je prostor pro komentáře :-)

Viktor

První týden 4.-10.2.13

Pondělí byl první den, kdy byl Merlin beze mne doma. Ráno, když jsem odjel, tak sice chvíli kňučel, ale zbytek rodiny mu věnoval veškerou péči, takže se za chvíli zklidnil a pak už jenom zlobil...
Přijel jsem něco po čtvrté odpoledne, a doma by mne neudrželo nic. Převlékl jsem se, naložil Merlina do auta a rychle do lesa. Tentokrát jsme prošli spodní část Kletě. Je tam poměrně hustý bukový les, ideální k prozkoumávání všelijakých "strašných věcí" jako jsou pařezy, spadané větve, potok, vítr, který prohání listí a podobně. Mimoto tam byl čerstvý poprašek sněhu, takže jsme našli stopy srnek, ale ty ho zatím nezajímají. Vydrželi jsme tam skoro dvě hodiny až pomalu do tmy, čímž celé dobrodružství získalo na intenzitě. Vraceli jsme se k autu asi půl kilometru opravdu tmavým lesem. Merlim se mi nádherně držel u nohy, ale spíš za nohama :-). Občas sice popoběhl tak dva metry přede mne, ale zase hned zacouval. Když ale viděl, že já jdu pořád a nic se neděje, tak se uklidnil. Akorát v jednu chvíli asi 20 metrů od nás jsme zvedli srnku. Měl jsem radost, že ji konečně uvidí, ale ani si ji nevšiml...těch zážitků bylo zkrátka ten den moc.
V úterý jsem vzal Merlina poprvé na cesty. Měl jsem jenom tři schůzky v okolí Krumlova a Kaplice, takže žádné dálky. Byl jsem sice trochu nervózní, co bude s autem, až se vrátím po první schůzce, ale Merlin celých 30 minut zvládl naprosto v pohodě na zadní sedačce. To jsem zapomněl dodat, odmítá jezdit v kufru. Občas totiž dostane obrovskou potřebu se pomazlit, takže si vyskočí na opěradlo mé sedačky a začne mne olizovat a kousat do ucha. Ano, je mi naprosto jasné, co si myslíte o bezpečnosti provozu, ale...vím o tom, že to dělá, takže jsem na to připraven a vlastně mi to dělá dobře. Po těch letech, kdy jsem cestoval sám, je to úžasná změna. Tedy po jedné hodině v autě jsme cestou na druhou schůzku zastavili u louky a Merlin se šel vyběhat. Opět příjemná obměna stereotypu, já si vyřídil dva telefony a tři emaily, Merlin zase svoje potřeby a bylo nám fajn. Ale dalo mi to ale jednu zkušenost, a sice že mám lépe vybírat prostředí, zvlášť v tomto počasí, protože moje boty vypadaly spíše jako pohorky po náročné túře. Naštěstí vodu a nějaké utěrky vozím v autě pořád.  Takto jsme zvládli všechny moje pracovní povinnosti a nakonec cestou domů jsem zastavil u řeky ve Zlaté Koruně. Myslím, že Merlin bude plavec :-), protože do vody se hnal hned. Sice si namočil jenom packy, dál jsem ho pustit nechtěl (ne kvůli autu, ale jeho zdraví), ale voda se mu evidentně líbí. Doma dostal nabaštit, okamžitě zalehl a spal snad dvě hodiny. Navečer ještě hodinová procházka s kmotrou Mínou a úterý bylo za námi.
Ve středu a ve čtvrtek jsem toho měl moc, tak jsem nechal Merlina oba dny doma. Vzhledem k tomu, že si už zvykl na prostředí i lidi kolem něj, tak vše proběhlo v pohodě. Pozdní odpolední procházky mu to  vynahradily.
Zato pátek byl velký den, protože jsem jel do Plzně a Merlin se mnou. Ale choval se jako starý mazák. Zalehl vzadu na sedačce a spal. Já mu sice vyprávěl, co nás dnes všechno čeká, ale jeho jsem tím spíš uspal než probral. Vůbec je to príma mít ho v autě. Já si pokecám, on se se mnou nehádá, nehodnotí, nekritizuje, jenom mne občas olízne  jako kdyby říkal: "Já ti rozumím, to bude dobrý..."
V Plzni jsem ho k jednomu zákazníkovi vzal a vzbudil všeobecné nadšení. Stejně tak, když jsme cestou zpět zastavili u pumpy, já si dal kafe, pes vodu a proběhnutí a najednou tam zastavilo auto plné ženských...to bylo pozdvižení. Jenomže Merlin se do ničeho nepouštěl, posadil se za mne a skrz nohy vykukoval, kdo že to na něj tak lehce infantilně mlaská a píská - nešel k nikomu.
Po téhle příhodě nás čekala ještě jedna procházka kolem krásného rybníka. Merlin lítal ve zmrzlém rákosí s neuvěřitelnou radostí, je to zkrátka lovec. Já procházku opět využil na emaily a telefony a pak jsem se věnoval už jenom Merlinovi. Jelikož pomalu zvětšuje svůj akční rádius - už se pohybuje tak do 30 metrů kolem mne, tak jsem ho párkrát přivolal, posadil a nechal chvíli čekat. Na počtvrté již pochopil, že když přiběhne, tak si má sednout - ten je tak chytrý... :-)
V Budějovicích nás čekala poslední zastávka a to u veterináře. Merlin dostal čip, nechal jsem ho na klinice zaregistrovat, koupil vodu na čištění uší, pytel granulí a konečně domů. Trochu jsem se při placení vyděsil, ale co, je to kamarád a péči potřebuje (už jsem dceři oznámil, že ji snížím kapesné :-)).
Poslední toho dne bylo opět venčení s Mínou, už jenom proběhnutí, trochu skotačení a domů. Mimochodem, Merlin má místo vedle mého stolu. Jenomže si usmyslel, že mne nenechá ani chvíli o samotě nebo bez svojí přítomnosti, takže si začal lehat pod stůl. Musím teď dávat pozor, abych ho nepřejel židlí a moje sezení také není chvílemi asi moc zdravé, ale ten pocit, když cítím, jak mi kouše nohavici od kalhot, hřeje nohy, když usne...
V sobotu odpoledne jsem vzal Merlina na místní pole a louky, aby zase trochu poznal "svůj revír" a evidentně se mu to líbilo. Konečně ho začínají zajímat i pachy, takže buď stál a nasával, nebo běhal s hlavou u země sem a tam, zkrátka typický ohař. Opět jsme procvičovali přivolání s přisednutím a jde mu to čím dál tím lépe. Byli jsme venku přes dvě hodinky a oba jsme toho měli dost, takže podvečerní spánek nám oběma moc prospěl.
V neděli se mnou uklízel ráno sníh, takže měl asi hodinu a půl čas pořádně si projít zahradu, seznámit se se sousedem labradorem a objevit sousedů slepice. K tomu musím říci, že je neskutečně apatický vůči ostatním zvířatům. Dokonce i náš kocour, který je pořád vyděšený a před Mínou utíkal několik měsíců, se jde v pohodě najíst společně s Merlinem. Odpoledne už jenom vycházka do okolních lesů, ale na Merlinovi je vidět, jak je den ode dne sebevědomější, prohledává keře a občas mne i ztratí z dohledu. Toho vždy využiji, aby mne našel, i když mu zatím pomáhám písknutím. Vždy se vynoří z nějakého křoví, kouká kde se to ocitnul a kde jsem já :-).
Byl to krásný týden s bláznivým štěnětem a těším se na další

Den druhý - sobota

Merlin mě probral usilovným olizováním a okusováním ucha v půl čtvrté ráno. Chvíli jsem ho ještě zkoušel přemlouvat, ale nedal si říci, byl zkrátka plný energie.
Takže, záchod, sprcha, zuby a všude byl se mnou. V jednu chvíli jsem měl pocit, že by si sprchu také dal...Bohužel, než jsem se stihl obléci, tak Merlin si také odskočil, ale doprostřed kuchyně. Ok, moje chyba, když se vzbudí, tak hned ven, hygiena počká.
Jelikož byla venku ještě tma, rozhodl jsem se ho vzít společně s Mínou jenom na zahradu. Normálně bych šel na louku za barákem, ale Merlin je černý s pálením, takže bych ho na rozdíl od Míny neviděl a přeci jenom, byl to začátek jeho prvního celého dne v novém domově a na vodítku jsem ho vodit nechtěl.
Takže plný hrnek kafe, první ranní cigaretu a hurá ven. Počasí takové, že by vyhnalo jenom nás, ale co bych pro kámoše neudělal. Korzujeme po temné zahradě, Merlin chvíli běhá za Mínou, jenomže ta se mu za chvilku ztratí a je rád, že já jsem nablízku. Jak ho pozoruji v neznámém prostředí, tak není bojácný, ale přirozeně opatrný a do ničeho velkého se sám nepouští. Když vidím, že ho něco zaujalo, tak vyrazím tím směrem a Merlin mne ochotně následuje, i když v těsném závěsu :-)
Takhle jsme prošli celou zahradu, hrnek s kafem je prázdný, druhá cigareta vykouřená, tak si říkám, že je čas jít do tepla. Zkouším zavolat psy a kupodivu oba ochotně přibíhají.
Další kafe tentokrát již v kuchyni, ale s Merlinem na klíně. Rozhodl se, že mne neopustí ani na chvilku a celou dobu mi to dává najevo nekončícím olizováním a slintáním na tričko.
K tomu slintání, má pysky jako baset. Když se jde napít, tak si vždy schová tak litr vody pod pysky a pak ji postupně trousí po celé kuchyni.
Dopoledne uteklo jako voda s Merlinem za patami a tak po obědě jsem naložil oba psy do auto a hurá na Kleť http://www.klet.com/. Je to můj obvyklý cíl, když nevím "kam bych" a vzhledem k Merlinově hyperaktivitě jsem to považoval za docela rozumný nápad. Trochu jsem měl strach, že Merlina v půlce cesty vezmu do náruče a půjdeme zpět, protože toho bude mít dost, ale opět jsem se spletl. Také jsem se těšil, jak mu ve sněhu budu ukazovat stopy a on bude pátrat, kdo že je tam nechal, ale to byl také omyl, protože Merlinova jediná starost celou cestu nahoru bylo, jak obskočit Mínu. Zkoušel to snad třicetkrát, a to Mína dělala co mohla, aby mu utekla a podle mne k tomu fyzické předpoklady měla. Ale neutekla. Sice párkrát Merlina donutila padnout čumákem do sněhu při přeskakování nějaké brázdy, ale jinak se držel statečně a nedal se. Když jsem si uvědomil, že mu jsou 4 měsíce, tak se trochu obávám co bude dělat, až mu bude rok. Nakonec mi bylo Míny tak líto, že jsem ho musel vzít na vodítko.
Spořádaně na vodítku jsme došli až nahoru a rychle do hospody. Vzhledem k počasí byla poloprázdná, pouze pár skalních turistů, lanovkářů minimálně. Mína už to tam zná, takže okamžitě zaujala polohu naprosto vyčerpané feny, kterou čtyři kilometry proháněl nějaký malý černý pošuk. Merlin sice viděl hospodu poprvé, ale díky své inteligenci a po vzoru Míny pochopil, co se od něj očekává a během pár minut spal jako dudek, dokonce chvilku zachrápal. Pivo chutnalo skvěle, kafe také, na Kleti je zkrátka dobře a ten výstup za to stojí.

Před cestou dolů jsem si říkal, že už toho musí mít dost, takže chvíli běžel na volno, než to na něj zase přišlo. Kde se to v tom psovi bere...Takže zase vodítko a jelikož jsme toho s Míšou už měli také dost, tak fofrem dolů. Fofrem dolů naší cestou znamená 3/4 hodinky ostré chůze z kopce v rozbředlém a zmrzlém sněhu, takže jsme si užili také svoje.
Po návratu domů jsem si říkal, že pro dnešek má Merlin dost a probere se až ráno. Ale stačila mu hoďka spánku a už byl zase plný energie. Vyhrabal kytku z květináče, další málem překousal, ale konečně se poprvé pořádně nažral. Misku honil po celé kuchyni, pak to řádně zapil a konečně se odvalil na deku a spokojen se svým dnešním výkonem v poklidu dřímal. Večer jsem šel chvíli posedět dolů k rodičům. Probíhá to tak, že sednu do křesla, Merlin vyskočí na mne a chová se. V horším případě je na křesle dřív a nechápe, proč už si nejdu sednout, jemu se tam zdá evidentně místa dost. Vypadá u toho docela spokojeně, dříme, občas mne olízne, abych nezapomněl, že na mě leží, zkrátka takové příjemné kamarádské posezení, kdy i já mu také občas zašeptám něco do ouška, aby věděl, že jsem na něj nezapomněl...Mína to nejdříve těžce nesla a trochu hysterčila, ale když viděla, že to s námi nic nedělá, tak to vzdala. Před desátou poslední procházka po zahradě, já už sotva chodím, ale Merlin se zdá v pohodě a určitě by se ještě prošel. Využívám ale toho, že je tma, kde si zatím není příliš jistý a v pohodě ho odvolávám domů.
Byl to krásný den, kdy nebyla ani chvilka myslet na nějaké starosti nebo problémy. Musel jsem se věnovat jenom přítomnému okamžiku a užívat si ho