Druhý týden 11.-17.2. 2013

Nebudu už popisovat jednotlivé dny, spíš je zajímavé sledovat, jak se Merlin postupně mění. V každém případě začíná získávat sebevědomí. Domácí prostředí včetně zahrady už prozkoumal, takže doma ho skoro žádný zvuk nepřekvapí a venku si po tmě už proběhne zahradu sám, i když se ke mně pravidelně vrací.
Nevynechá také jedinou příležitost, jak "zaškodit". Ideální prostor našel u Denči v pokoji (dcera), která tam má neskutečné množství plyšáků. I přesto, že už mu tři s těžkým srdcem věnovala, tak tam pořád nachází mnoho krásných kousků, s kterými by se mu tak dobře hrálo...nejvíc se mu líbí vydra, tu úplně miluje. Takže se občas ozve: "Merline, já tě přerazím, vrať mi to!", "tati, ať mi to vrátí, vždyť bude uslintanej..."
Merlin se většinou spokojí s tím, že s ukořistěným plyšákem uteče na svůj pelíšek a tam si v pohodě nechá odebrat. Mám z něj pocit, že je to pro něj velká hra, jestli se mu podaří Denču přelstít. Když mu plyšáka bere, jakoby říkal: "stejně zase zapomeneš zavřít dveře..."
Také jsem zjistil, že miluje ovoce, resp. zatím vím o jablku a pomeranči. Jablko bych ještě pochopil, ale že se s ním budu dělit o pomeranč..? Trochu se obávám, kdo bude sklízet v létě zahradu.
Jinak za dva týdny vyrostl o 2 centimetry, takže má nyní 55 centimetrů. Není to samozřejmě přesné, ale roste chlapík. Omlouvám se, že to psaní tak často přerušuji, ale zrovna má chuť se nechat drbat...

Co se ale za poslední týden neskutečně změnilo, je jeho chování venku. Beru ho do lesa na louky a pole každý den a je to na něm znát. Jeho prostor se rozšířil na 30 - 50 metrů kolem mne, pouze v lese to zkracuje tak na dvacet. Vždy se vynoří z nějakého mlází nebo roští, zastaví se a kouká kde je on a kde já...ale orientuje se čím dál tím lépe. Vzhledem k tomu, že tento týden často sněžilo (alespoň tady na jihu), tak mám možnost ukazovat mu stopy. Bohužel tu v okolí není žádná drobná zvěř jako bažanti a koroptve, občas nejdeme stopu zajíce, lišky, ale především je to srnčí a divočáci. Na rozdíl od minulého týdne už o ně jeví zájem, i když velmi krátký. Ale jsou to pro něj úplně nové pachy, takže nikam nechvátám. V tuto chvíli jenom chci, aby si zvykl na prostředí a na mne. Co cvičíme denně, je přivolání. Jelikož ho nechávám běhat na volno, pouze když přecházíme silnici beru na vodítko, tak k tomu mám příležitostí dost a je to na něm vidět. Nemám problém ho odvolat i z 50 metrů, když ho něco zaujme a zdrží se nebo vzdálí moc. Všiml jsem si ale jedné věci, že občas jakoby neslyší a nereaguje. Měl jsem stejný problém s Mínou, ale nakonec si myslím, že to není neposlušnost, jenom je zkrátka v tu chvíli tak zaujatý tím, co dělá nebo hledá, že zkrátka nebere...když dám silnější podnět, například zatleskám a vyruším ho z jeho bezpochyby důležité činnosti, tak už vidím jenom plácající se uši, jak utíká ke mně. Dokonce už pochopil, že se má posadit u nohy. Při té příležitosti ho několikrát za vycházku nechám sedět trochu déle, 2-3 minuty a také už párkrát vydržel. Když se zvedne, tak ho vrátím, on se na mne podívá těma jeho očima, ale zlomit se nenechám :-)

Čím mne ale naprosto dostal, je jeho chování na louce nebo na poli. Jak vběhne na pole, tak přirazí čumák k zemi a je k nezastavení. Jediné, co dělám, že ho učím reagovat na směr ruky, kam ukazuji. Jinak se potřebuje dostat akorát do zvěře. Je to zkrátka v něm...
Dnes jsem od souseda myslivce dostal křídlo bažanta, tak jsem Merlina na chvíli odložil, aby souseda neviděl, ten odhodil křídlo asi 10 metrů od nás a já pustil psa. Na poprvé ho sice přeběhl, ale když jsem ho navedl zpět za stálého povzbuzování ho našel. Blížil se k němu asi tři minuty ze všech stran, až se nakonec odhodlal a opatrně za něj zatáhl. Vzhledem k tomu, že to pro něj bylo něco úplně nového, dokázal použít nos a pohybovat se na základě mého ukazování...měl jsem radost. Jak jsem psal výše, má to v sobě, potřebuje jenom příležitosti. A na těch příležitostech jsem se dohodl zase s druhým sousedem, který je sokolník a chodí s ním létat na budějovické letiště. Vzhledem k tomu, že tam je drobné dost, bude mít  Merlin ideální prostředí aby v sobě probudil vše, co v něm je. Nechvátám na něj, s čím však nešetřím, to jsou pochvaly. Od dcery jsem  už slyšel, že jí jsem nepochválil za celý rok tolikrát, co Merlina za jeden den.

S jednou věcí jsem si dělal neustále starosti. Vzhledem k tomu, že nejsem myslivec, tak jak ho budu učit klid po výstřelu..? Když se chce, tak řešení se vždy najde, takže v sobotu jsem zakoupil startovací pistoli. Ještě větší starost mi však dělala Merlinova reakce na první ránu. Nezbývalo, než to zkusit. Běhal na volno po louce a když byl vzdálen zhruba 30 metrů, tak jsem poprvé vystřelil. Pistoli jsem měl za zády a stále jsem pokračoval v chůzi. Merlin se zastavil, podíval se na mne, pak se rozhlédl po okolí a když se ujistil, že to byl jenom nějaký nový zvuk, pokračoval v přerušené činnosti. Střelbu jsem tu vycházku zopakoval ještě třikrát, z toho dvakrát v lese a ještě jednou na louce. Vždy z toho byla pouze zvědavost a když viděl, že já jsem v pohodě, byl v pohodě také. Dost mi odlehlo. Myslím, že psa naučíte leccos, ale strach z rány asi ne. Takže budu opatrně pokračovat a věřím, že to už bude v pořádku.

Dnes jsme objevili stopy divočáka, ale pořádného. Merlin se dokonce zkusil pustit kousek po stopě. Na jednu stranu jsem měl radost, ale odvolal jsem ho, protože tohle bylo pořádné prase a ta stopa byla hodně čerstvá...Nicméně jsme zašli do lesa, kam stopa směřovala a našli jsme místo, kde ještě před chvílí odpočívalo asi menší sele, místo bylo ještě teplé. Tak jsem ho nechal psa pořádně očuchat, byl z toho úplně konsternován :-)
Takto tedy vypadal právě končící týden s Merlinem. Naše pouto a přátelství je čím dál tím silnější, má neustálou potřebu mi dělat radost.
Pokud má někdo pocit, že něco dělám špatně nebo bych mohl něco vylepšit, dole je prostor pro komentáře :-)

Viktor

První týden 4.-10.2.13

Pondělí byl první den, kdy byl Merlin beze mne doma. Ráno, když jsem odjel, tak sice chvíli kňučel, ale zbytek rodiny mu věnoval veškerou péči, takže se za chvíli zklidnil a pak už jenom zlobil...
Přijel jsem něco po čtvrté odpoledne, a doma by mne neudrželo nic. Převlékl jsem se, naložil Merlina do auta a rychle do lesa. Tentokrát jsme prošli spodní část Kletě. Je tam poměrně hustý bukový les, ideální k prozkoumávání všelijakých "strašných věcí" jako jsou pařezy, spadané větve, potok, vítr, který prohání listí a podobně. Mimoto tam byl čerstvý poprašek sněhu, takže jsme našli stopy srnek, ale ty ho zatím nezajímají. Vydrželi jsme tam skoro dvě hodiny až pomalu do tmy, čímž celé dobrodružství získalo na intenzitě. Vraceli jsme se k autu asi půl kilometru opravdu tmavým lesem. Merlim se mi nádherně držel u nohy, ale spíš za nohama :-). Občas sice popoběhl tak dva metry přede mne, ale zase hned zacouval. Když ale viděl, že já jdu pořád a nic se neděje, tak se uklidnil. Akorát v jednu chvíli asi 20 metrů od nás jsme zvedli srnku. Měl jsem radost, že ji konečně uvidí, ale ani si ji nevšiml...těch zážitků bylo zkrátka ten den moc.
V úterý jsem vzal Merlina poprvé na cesty. Měl jsem jenom tři schůzky v okolí Krumlova a Kaplice, takže žádné dálky. Byl jsem sice trochu nervózní, co bude s autem, až se vrátím po první schůzce, ale Merlin celých 30 minut zvládl naprosto v pohodě na zadní sedačce. To jsem zapomněl dodat, odmítá jezdit v kufru. Občas totiž dostane obrovskou potřebu se pomazlit, takže si vyskočí na opěradlo mé sedačky a začne mne olizovat a kousat do ucha. Ano, je mi naprosto jasné, co si myslíte o bezpečnosti provozu, ale...vím o tom, že to dělá, takže jsem na to připraven a vlastně mi to dělá dobře. Po těch letech, kdy jsem cestoval sám, je to úžasná změna. Tedy po jedné hodině v autě jsme cestou na druhou schůzku zastavili u louky a Merlin se šel vyběhat. Opět příjemná obměna stereotypu, já si vyřídil dva telefony a tři emaily, Merlin zase svoje potřeby a bylo nám fajn. Ale dalo mi to ale jednu zkušenost, a sice že mám lépe vybírat prostředí, zvlášť v tomto počasí, protože moje boty vypadaly spíše jako pohorky po náročné túře. Naštěstí vodu a nějaké utěrky vozím v autě pořád.  Takto jsme zvládli všechny moje pracovní povinnosti a nakonec cestou domů jsem zastavil u řeky ve Zlaté Koruně. Myslím, že Merlin bude plavec :-), protože do vody se hnal hned. Sice si namočil jenom packy, dál jsem ho pustit nechtěl (ne kvůli autu, ale jeho zdraví), ale voda se mu evidentně líbí. Doma dostal nabaštit, okamžitě zalehl a spal snad dvě hodiny. Navečer ještě hodinová procházka s kmotrou Mínou a úterý bylo za námi.
Ve středu a ve čtvrtek jsem toho měl moc, tak jsem nechal Merlina oba dny doma. Vzhledem k tomu, že si už zvykl na prostředí i lidi kolem něj, tak vše proběhlo v pohodě. Pozdní odpolední procházky mu to  vynahradily.
Zato pátek byl velký den, protože jsem jel do Plzně a Merlin se mnou. Ale choval se jako starý mazák. Zalehl vzadu na sedačce a spal. Já mu sice vyprávěl, co nás dnes všechno čeká, ale jeho jsem tím spíš uspal než probral. Vůbec je to príma mít ho v autě. Já si pokecám, on se se mnou nehádá, nehodnotí, nekritizuje, jenom mne občas olízne  jako kdyby říkal: "Já ti rozumím, to bude dobrý..."
V Plzni jsem ho k jednomu zákazníkovi vzal a vzbudil všeobecné nadšení. Stejně tak, když jsme cestou zpět zastavili u pumpy, já si dal kafe, pes vodu a proběhnutí a najednou tam zastavilo auto plné ženských...to bylo pozdvižení. Jenomže Merlin se do ničeho nepouštěl, posadil se za mne a skrz nohy vykukoval, kdo že to na něj tak lehce infantilně mlaská a píská - nešel k nikomu.
Po téhle příhodě nás čekala ještě jedna procházka kolem krásného rybníka. Merlin lítal ve zmrzlém rákosí s neuvěřitelnou radostí, je to zkrátka lovec. Já procházku opět využil na emaily a telefony a pak jsem se věnoval už jenom Merlinovi. Jelikož pomalu zvětšuje svůj akční rádius - už se pohybuje tak do 30 metrů kolem mne, tak jsem ho párkrát přivolal, posadil a nechal chvíli čekat. Na počtvrté již pochopil, že když přiběhne, tak si má sednout - ten je tak chytrý... :-)
V Budějovicích nás čekala poslední zastávka a to u veterináře. Merlin dostal čip, nechal jsem ho na klinice zaregistrovat, koupil vodu na čištění uší, pytel granulí a konečně domů. Trochu jsem se při placení vyděsil, ale co, je to kamarád a péči potřebuje (už jsem dceři oznámil, že ji snížím kapesné :-)).
Poslední toho dne bylo opět venčení s Mínou, už jenom proběhnutí, trochu skotačení a domů. Mimochodem, Merlin má místo vedle mého stolu. Jenomže si usmyslel, že mne nenechá ani chvíli o samotě nebo bez svojí přítomnosti, takže si začal lehat pod stůl. Musím teď dávat pozor, abych ho nepřejel židlí a moje sezení také není chvílemi asi moc zdravé, ale ten pocit, když cítím, jak mi kouše nohavici od kalhot, hřeje nohy, když usne...
V sobotu odpoledne jsem vzal Merlina na místní pole a louky, aby zase trochu poznal "svůj revír" a evidentně se mu to líbilo. Konečně ho začínají zajímat i pachy, takže buď stál a nasával, nebo běhal s hlavou u země sem a tam, zkrátka typický ohař. Opět jsme procvičovali přivolání s přisednutím a jde mu to čím dál tím lépe. Byli jsme venku přes dvě hodinky a oba jsme toho měli dost, takže podvečerní spánek nám oběma moc prospěl.
V neděli se mnou uklízel ráno sníh, takže měl asi hodinu a půl čas pořádně si projít zahradu, seznámit se se sousedem labradorem a objevit sousedů slepice. K tomu musím říci, že je neskutečně apatický vůči ostatním zvířatům. Dokonce i náš kocour, který je pořád vyděšený a před Mínou utíkal několik měsíců, se jde v pohodě najíst společně s Merlinem. Odpoledne už jenom vycházka do okolních lesů, ale na Merlinovi je vidět, jak je den ode dne sebevědomější, prohledává keře a občas mne i ztratí z dohledu. Toho vždy využiji, aby mne našel, i když mu zatím pomáhám písknutím. Vždy se vynoří z nějakého křoví, kouká kde se to ocitnul a kde jsem já :-).
Byl to krásný týden s bláznivým štěnětem a těším se na další

Den druhý - sobota

Merlin mě probral usilovným olizováním a okusováním ucha v půl čtvrté ráno. Chvíli jsem ho ještě zkoušel přemlouvat, ale nedal si říci, byl zkrátka plný energie.
Takže, záchod, sprcha, zuby a všude byl se mnou. V jednu chvíli jsem měl pocit, že by si sprchu také dal...Bohužel, než jsem se stihl obléci, tak Merlin si také odskočil, ale doprostřed kuchyně. Ok, moje chyba, když se vzbudí, tak hned ven, hygiena počká.
Jelikož byla venku ještě tma, rozhodl jsem se ho vzít společně s Mínou jenom na zahradu. Normálně bych šel na louku za barákem, ale Merlin je černý s pálením, takže bych ho na rozdíl od Míny neviděl a přeci jenom, byl to začátek jeho prvního celého dne v novém domově a na vodítku jsem ho vodit nechtěl.
Takže plný hrnek kafe, první ranní cigaretu a hurá ven. Počasí takové, že by vyhnalo jenom nás, ale co bych pro kámoše neudělal. Korzujeme po temné zahradě, Merlin chvíli běhá za Mínou, jenomže ta se mu za chvilku ztratí a je rád, že já jsem nablízku. Jak ho pozoruji v neznámém prostředí, tak není bojácný, ale přirozeně opatrný a do ničeho velkého se sám nepouští. Když vidím, že ho něco zaujalo, tak vyrazím tím směrem a Merlin mne ochotně následuje, i když v těsném závěsu :-)
Takhle jsme prošli celou zahradu, hrnek s kafem je prázdný, druhá cigareta vykouřená, tak si říkám, že je čas jít do tepla. Zkouším zavolat psy a kupodivu oba ochotně přibíhají.
Další kafe tentokrát již v kuchyni, ale s Merlinem na klíně. Rozhodl se, že mne neopustí ani na chvilku a celou dobu mi to dává najevo nekončícím olizováním a slintáním na tričko.
K tomu slintání, má pysky jako baset. Když se jde napít, tak si vždy schová tak litr vody pod pysky a pak ji postupně trousí po celé kuchyni.
Dopoledne uteklo jako voda s Merlinem za patami a tak po obědě jsem naložil oba psy do auto a hurá na Kleť http://www.klet.com/. Je to můj obvyklý cíl, když nevím "kam bych" a vzhledem k Merlinově hyperaktivitě jsem to považoval za docela rozumný nápad. Trochu jsem měl strach, že Merlina v půlce cesty vezmu do náruče a půjdeme zpět, protože toho bude mít dost, ale opět jsem se spletl. Také jsem se těšil, jak mu ve sněhu budu ukazovat stopy a on bude pátrat, kdo že je tam nechal, ale to byl také omyl, protože Merlinova jediná starost celou cestu nahoru bylo, jak obskočit Mínu. Zkoušel to snad třicetkrát, a to Mína dělala co mohla, aby mu utekla a podle mne k tomu fyzické předpoklady měla. Ale neutekla. Sice párkrát Merlina donutila padnout čumákem do sněhu při přeskakování nějaké brázdy, ale jinak se držel statečně a nedal se. Když jsem si uvědomil, že mu jsou 4 měsíce, tak se trochu obávám co bude dělat, až mu bude rok. Nakonec mi bylo Míny tak líto, že jsem ho musel vzít na vodítko.
Spořádaně na vodítku jsme došli až nahoru a rychle do hospody. Vzhledem k počasí byla poloprázdná, pouze pár skalních turistů, lanovkářů minimálně. Mína už to tam zná, takže okamžitě zaujala polohu naprosto vyčerpané feny, kterou čtyři kilometry proháněl nějaký malý černý pošuk. Merlin sice viděl hospodu poprvé, ale díky své inteligenci a po vzoru Míny pochopil, co se od něj očekává a během pár minut spal jako dudek, dokonce chvilku zachrápal. Pivo chutnalo skvěle, kafe také, na Kleti je zkrátka dobře a ten výstup za to stojí.

Před cestou dolů jsem si říkal, že už toho musí mít dost, takže chvíli běžel na volno, než to na něj zase přišlo. Kde se to v tom psovi bere...Takže zase vodítko a jelikož jsme toho s Míšou už měli také dost, tak fofrem dolů. Fofrem dolů naší cestou znamená 3/4 hodinky ostré chůze z kopce v rozbředlém a zmrzlém sněhu, takže jsme si užili také svoje.
Po návratu domů jsem si říkal, že pro dnešek má Merlin dost a probere se až ráno. Ale stačila mu hoďka spánku a už byl zase plný energie. Vyhrabal kytku z květináče, další málem překousal, ale konečně se poprvé pořádně nažral. Misku honil po celé kuchyni, pak to řádně zapil a konečně se odvalil na deku a spokojen se svým dnešním výkonem v poklidu dřímal. Večer jsem šel chvíli posedět dolů k rodičům. Probíhá to tak, že sednu do křesla, Merlin vyskočí na mne a chová se. V horším případě je na křesle dřív a nechápe, proč už si nejdu sednout, jemu se tam zdá evidentně místa dost. Vypadá u toho docela spokojeně, dříme, občas mne olízne, abych nezapomněl, že na mě leží, zkrátka takové příjemné kamarádské posezení, kdy i já mu také občas zašeptám něco do ouška, aby věděl, že jsem na něj nezapomněl...Mína to nejdříve těžce nesla a trochu hysterčila, ale když viděla, že to s námi nic nedělá, tak to vzdala. Před desátou poslední procházka po zahradě, já už sotva chodím, ale Merlin se zdá v pohodě a určitě by se ještě prošel. Využívám ale toho, že je tma, kde si zatím není příliš jistý a v pohodě ho odvolávám domů.
Byl to krásný den, kdy nebyla ani chvilka myslet na nějaké starosti nebo problémy. Musel jsem se věnovat jenom přítomnému okamžiku a užívat si ho

Den první

Na Gordon setra jsem narazil asi před rokem. To jsem ještě měl svého prvního vlastního psa - Chodského psa Arona.
Byl úžasný. Veselý, kamarád, ochoten vyrazit kdykoliv kamkoliv. Bohužel skoro ve 13 letech už na tom byl tak špatně, že jsem ho nechal uspat.
Ale to je už minulost, takže zpět ke Gordonovi. Díky tomu, že už 2 roky s námi bydlí münsterlandka Mína jsem měl dost času poznat povahu loveckých psů. Líbí se mi jejich nezávislost, přátelství a oddanost si musíte opravdu zasloužit, žádným drilem je k tomu nepřinutíte. Prohlédl jsem mnoho videí na YouTube, přečetl mnoho článků o povaze, viděl několik desítek fotek a věděl jsem, že to je on. Pes, se kterým chci strávit několik let života.
Ale zase tak jednoznačné to nebylo. Po smrti Arona celá rodina přemýšlela, co dál. Jakého psa, jestli z útulku nebo chovu, malého, velkého, zkrátka diskuze byla velká. Já sice věděl svoje, ale cesta autoritativního rozhodnutí by v tomto případě nepřinesla žádaný výsledek.
Přeskočím mé přesvědčovací metody :-), ale výsledek byl takový, že syn našel stránky chovné stanice Gordon setrů http://www.aressamarkan.com/gordon%20setr%20novinky.htm a co bylo nejúžasnější, měli tři štěňata, dvě fenky a jednoho pejska. Po prvním informativním telefonu s majitelkou jsem znovu celou věc probral s rodinou a bylo rozhodnuto. Líbila se mi tom jedna věc: byl jsem již pátý zájemce, ti čtyři přede mnou štěně nedostali. Zkrátka jim ho paní majitelka odmítla prodat, protože z nich neměla dobrý pocit. V situaci, kdy za připuštění zaplatila poměrně velkou sumu, platila veterináře, jídlo atd., to je čin hodný obdivu. Žádná masová produkce štěňat a už vůbec ne je dát komukoliv, hlavně že platí.

Takže přišel 1. únor. Usnul jsem kolem jedné v noci a probudil se v půl čtvrté...tak moc jsem se těšil. V sedm ráno jsme nasedli se synem do auta a vyrazili do Slavkova u Brna. Řídil syn, já jsem se chtěl věnovat svému novému kamarádovi a kupodivu cesta probíhala v pohodě :-). V Humpolci jedno rychlé kafe a za hodinku jsme stáli před domem paní majitelky. Moje nervozita dostoupala k vrcholu. Vešli jsme do domu a v kuchyni byla tři nádherná štěňata. Paní majitelka vzala to mé a odnesla ho do obýváku. Chvilku nadšeně běhal kolem, protože jsme asi byli vítaná změna, ale pak se to stalo - skočil na mne a začal mne olizovat, kousat, pitvořil se, zkrátka jsem se mu musel líbit a byla oboustranná láska na první pohled.
Po příjemném rozhovoru, vyřízení formalit a předání krásného balíčku na cestu mi paní majitelka odnesla pejska s pláčem do auta a my vyrazili zpět.
Přeskočím cestu zpět. Zkrátka odpoledne jsme dorazili domů s ESQUIRE MERLIN Áres Šamarkan, zkráceně Merlinem. Mína sice dostala menší hysterák, takže Merlin chvíli váhal, jestli má z toho auta vylézt, ale nakonec se odhodlal. Všechno proběhlo neuvěřitelně v pohodě, Merlin nekňučel, neplakal, naopak s velkou rozvahou a opatrností se vydal zkoumat nový životní prostor. Nejprve proběhl barák s Mínou v závěsu, pak došlo na zahradu a malou vycházku na louku.
Svoje místo vedle mého pracovního stolu našel také hned. Akorát nám trvalo poměrně dlouho, než jsem ho přesvědčil, aby se napil a najedl (nakonec sežral granule Míně :-)) svoje si dal až druhý den ráno.
Trochu jsem se obával co bude až půjdeme spát, ale Merlin se projevil jako naprostý mazák - postel našel hned jak jsem zhasnul, nekompromisně si vybojoval místo mezi námi, což manželka komentovala zde nepublikovatelnými slovy a s hlavou na mém rameni spokojeně usnul. Dokonce spal až do půl čtvrté, kdy mne usilovným olizováním a okusováním ucha donutil vstát.
Ale to už je na další den.
PS: ještě jednu věc: vždy, když si jdu lehnout, tak má pocit, že mi musí být hrozná zima. Takže si mi lehne na hrudník, obličej mi přikryje ušima, funí mi do ucha a vypadá u toho moc spokojeně.