Půl roční Merlin a měsíc spolu

Tak ten můj trouba se v plné psychické a fyzické svěžesti dožil půl roku svého "psího" života, já jsem o měsíc a pár dnů zkušenější a čím dál nadšenější. Na základě mini ankety na FB (všem přispivatelům děkuji za názory), mého pátrání a jedné konečné analýzy pro / proti jsem změnil krmení z K9 na Artemis a nelituji. Merlin se cpe opravdu s chutí a když jsem si přečetl složení těch granulí, tak jsem mu chvilku i trochu záviděl - lososa mám také moc rád. Jako doplněk dostává Alavis 3 a za odměnu všelijaké psí suchary a nedělní večer končí jedním vajíčkem s mlékem. Zdá se vám, že to přeháním? Vím, čeho všeho špatného jsem se dopustil na Aronovi a nechci to opakovat - špatná výživa,
přílišná zátěž v mládí...no bylo toho dost, ale snad jsem mu to trochu vynahradil príma psím životem.
Kromě kvalitní stravy se mu snažím dát také dostatečné množství pohybu a příležitostí k rozvoji jeho přirozenosti, tím myslím loveckých vloh.
Pravdou je, že začínám vyčerpávat vhodná místa, kde ještě nebyl a kde to nezná i když někdy mám pocit, že místa, která běžně procházíme vidí poprvé :-) Buď se vynoří ze smrčí nebo nějaké trávy a vždycky kouká, jako kdyby se ocitl na jiné planetě. Přitom jsme kousek od baráku v místech, kde byl už několikrát. Takže nejdřív zjistí, kde vlastně je a pak zažne pátrat, kde že jsem já. Tohle už mu trochu ztěžuji, protože se mu škodolibě schovávám, když odběhne dál a chvíli nereaguje na píšťalku. Že se mu schovám myslím to, že víceméně zůstanu na místě, kde mne opustil, ale stoupnu si za strom a pozoruji ho. Je to docela legrace, jak tam stojí, rozhlíží se a přemýšlí, kde udělal chybu...většinou se pak někam trochu zmateně rozběhne a zkouší mě hledat. Když vidím, že se nechytá a panikaří, tak mu pomůžu píšťalkou nebo tichým zavoláním. Všechna tato shledání pak končí jeho radostným kňučením, že jsem ho tam v tom nepřátelském prostředí nenechal a mojí velkou pochvalou, že si našel páníčka a samozřejmě pamlskem. A je na něm krásně vidět, jak si začíná dávat čím dál větší pozor, kde jsem. Když mu to udělám za jednu dvouhodinovou vycházku dvakrát až třikrát, tak už si mě hlídá pečlivě :-)

Ještě k těm procházkám a času vůbec. Hodně zvyků, hlavně časových, jsem musel změnit a musím říci, že k mému prospěchu.
Znamená to, že vstávám většinou kolem páté a jdeme na ranní venčení. To zahrnuje obejití asi hektarové louky, kterou máme naštěstí hned za barákem. Dobré je, že už začíná být světlo nebo alespoň šero, takže Merlina vidím i když to bylo důležité hlavně v prvních čtrnácti dnech, aby mi někam neutekl. Z toho důvodu také zatím nosí řetízek se známkou - když ho nevidím, tak ho alespoň slyším. Díky tomu, že nemám "naštěstí" pevnou pracovní dobu, tak si plánuji práci a schůzky tak, abych začínal co nejdříve ráno a vracel se brzo odpoledne. Pozn.: nemám problém s tím, být na schůzce v Praze v osm ráno, ale problém s tím má většina pražáků...bez urážky :-). Když to jde, beru Merlina sebou. Na auto si už zvykl, už také pochopil, že celou cestu do Plzně nemusí stát a koukat, kam jedeme, ale že si může klidně zdřímnout. Samozřejmě tyto cesty včetně schůzek plánuji tak, abychom měli čas vždy alespoň dvakrát až třikrát někde zastavit a projít se. Když jede se mnou, tak ho po návratu domů nechám odpočinout, ale navečer jdeme znovu ven, minimálně na hodinu a za každého počasí. Tyto podvečerní procházky už jsou spojeny s výcvikem poslušnosti, objevováním všeho nového, co místní lesy, louky a pole nabízí (pokud jde o zvěř, tak toho bohužel pro ohaře moc není), hrou a vůbec upevňováním našeho vztahu. Nedávno ho děsně vyděsil krmelec plný sena. Pořád běhal v kruhu asi 30 metrů kolem a zkoumal, co to je. Až když jsem ke krmelci došel a zhruba dvacet minut Merlina přesvědčoval, že se mu opravdu nic nestane, tak se osmělil a šel si ho také prohlídnout. K tomu mě napadá jedna věc - ta důvěra je hodně zavazující. Když jdu někam já, tak ví, že může jít také, i když zatím třeba pár kroků za mnou, protože co kdyby tam bylo něco strašidelného...ale věří mi a vždy se snažím přemýšlet dopředu, abych ho svoji chybou nezradil, těžko bych to napravoval.
S tím souvisí další vlastnost, kterou musím trénovat a to je trpělivost. Jak jsem rychle pochopil, tak asi nejen Merlin, ale všichni Gordoni jsou hodně hrdí psi, mají svůj názor na "věc" a přesvědčit je o jiném názoru může být někdy trochu problematické. Zatím to řeším jenom intonací hlasu, aby pochopil, kdy povel myslím vážně a kdy mám naopak velkou radost. Je pravda, že jsem ho párkrát vytahal za krk, ale myslím, že jediný efekt byl ten, že jsem měl poslintané kalhoty, ruku a Merlin se tvářil hrozně udiveně, proč mu tak lítají uši. Při tom jeho slintání jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, a sice, jak jsem řešil podávání Alavisu. Naučil se totiž dokonale jeden trik a to schovat tabletu pod pysky. Vždy mám pocit, že jsem mu ji strčil až do krku, zavřu mu tlamu, pohladím po krku, pochválím, Merlin se tváří ohromě spokojeně jakou že mi udělal radost a po třech krocích z mu tableta vypadne z mordy. Takže jsem mu je zažal sekat do granulí a zatím to docela funguje i když občas se mu podaří z misky kousek vyhodit...zkrátka to není žádný trouba a bystříme si mozky navzájem.
A co už vlastně umí? Povel ke mě zvládá (slovně nebo dvě krátká zapískání), většinou napoprvé a občas si sedne tak půl metr ode mne, ale zatím to nehrotím, přibíhá a vrtí si prutem, takže mi chce evidentně udělat radost a k dokonalosti to postupně dopilujeme. Nebojí se střelby (koupil jsem si startovací pistoli), dokonce z něj mám pocit, že ho ta rána vždy ještě víc vzruší. Začíná zvládat odložení, zatím tak do padesáti metrů a musí mne vidět, ale 5 minut už vydrží i když třeba dvakrát vystřelím. Začíná už také reagovat na pokyn rukou, když mu ukazuji, kam má jít. Říkám začíná, občas se mu líbí víc v levo, když já chci v pravo, ale můj pohyb tím směrem nakonec pochopí. Umí mě neuvěřitelně rozesmát, například když si čtu "Výcvik loveckého psa" on na mě skočí a uloví mě. To si pak musíme hrát i kdybych nechtěl, je to úžasný relax. Mimoto mě zachránil minimálně od několika týdenního pobytu v nemocnici, ale to je zase jiný příběh....
Jsem moc rád, že jsme se našli