Den první

Na Gordon setra jsem narazil asi před rokem. To jsem ještě měl svého prvního vlastního psa - Chodského psa Arona.
Byl úžasný. Veselý, kamarád, ochoten vyrazit kdykoliv kamkoliv. Bohužel skoro ve 13 letech už na tom byl tak špatně, že jsem ho nechal uspat.
Ale to je už minulost, takže zpět ke Gordonovi. Díky tomu, že už 2 roky s námi bydlí münsterlandka Mína jsem měl dost času poznat povahu loveckých psů. Líbí se mi jejich nezávislost, přátelství a oddanost si musíte opravdu zasloužit, žádným drilem je k tomu nepřinutíte. Prohlédl jsem mnoho videí na YouTube, přečetl mnoho článků o povaze, viděl několik desítek fotek a věděl jsem, že to je on. Pes, se kterým chci strávit několik let života.
Ale zase tak jednoznačné to nebylo. Po smrti Arona celá rodina přemýšlela, co dál. Jakého psa, jestli z útulku nebo chovu, malého, velkého, zkrátka diskuze byla velká. Já sice věděl svoje, ale cesta autoritativního rozhodnutí by v tomto případě nepřinesla žádaný výsledek.
Přeskočím mé přesvědčovací metody :-), ale výsledek byl takový, že syn našel stránky chovné stanice Gordon setrů http://www.aressamarkan.com/gordon%20setr%20novinky.htm a co bylo nejúžasnější, měli tři štěňata, dvě fenky a jednoho pejska. Po prvním informativním telefonu s majitelkou jsem znovu celou věc probral s rodinou a bylo rozhodnuto. Líbila se mi tom jedna věc: byl jsem již pátý zájemce, ti čtyři přede mnou štěně nedostali. Zkrátka jim ho paní majitelka odmítla prodat, protože z nich neměla dobrý pocit. V situaci, kdy za připuštění zaplatila poměrně velkou sumu, platila veterináře, jídlo atd., to je čin hodný obdivu. Žádná masová produkce štěňat a už vůbec ne je dát komukoliv, hlavně že platí.

Takže přišel 1. únor. Usnul jsem kolem jedné v noci a probudil se v půl čtvrté...tak moc jsem se těšil. V sedm ráno jsme nasedli se synem do auta a vyrazili do Slavkova u Brna. Řídil syn, já jsem se chtěl věnovat svému novému kamarádovi a kupodivu cesta probíhala v pohodě :-). V Humpolci jedno rychlé kafe a za hodinku jsme stáli před domem paní majitelky. Moje nervozita dostoupala k vrcholu. Vešli jsme do domu a v kuchyni byla tři nádherná štěňata. Paní majitelka vzala to mé a odnesla ho do obýváku. Chvilku nadšeně běhal kolem, protože jsme asi byli vítaná změna, ale pak se to stalo - skočil na mne a začal mne olizovat, kousat, pitvořil se, zkrátka jsem se mu musel líbit a byla oboustranná láska na první pohled.
Po příjemném rozhovoru, vyřízení formalit a předání krásného balíčku na cestu mi paní majitelka odnesla pejska s pláčem do auta a my vyrazili zpět.
Přeskočím cestu zpět. Zkrátka odpoledne jsme dorazili domů s ESQUIRE MERLIN Áres Šamarkan, zkráceně Merlinem. Mína sice dostala menší hysterák, takže Merlin chvíli váhal, jestli má z toho auta vylézt, ale nakonec se odhodlal. Všechno proběhlo neuvěřitelně v pohodě, Merlin nekňučel, neplakal, naopak s velkou rozvahou a opatrností se vydal zkoumat nový životní prostor. Nejprve proběhl barák s Mínou v závěsu, pak došlo na zahradu a malou vycházku na louku.
Svoje místo vedle mého pracovního stolu našel také hned. Akorát nám trvalo poměrně dlouho, než jsem ho přesvědčil, aby se napil a najedl (nakonec sežral granule Míně :-)) svoje si dal až druhý den ráno.
Trochu jsem se obával co bude až půjdeme spát, ale Merlin se projevil jako naprostý mazák - postel našel hned jak jsem zhasnul, nekompromisně si vybojoval místo mezi námi, což manželka komentovala zde nepublikovatelnými slovy a s hlavou na mém rameni spokojeně usnul. Dokonce spal až do půl čtvrté, kdy mne usilovným olizováním a okusováním ucha donutil vstát.
Ale to už je na další den.
PS: ještě jednu věc: vždy, když si jdu lehnout, tak má pocit, že mi musí být hrozná zima. Takže si mi lehne na hrudník, obličej mi přikryje ušima, funí mi do ucha a vypadá u toho moc spokojeně.